Zápisky orgů

Finále skončilo před pár dny. Pominulo vyčerpání, srovnal se spánkový dluh, postupně se likvidují nahromaděné pracovní resty – zůstávají jen zážitky a vzpomínky, které s postupující dobou jsou krásnější, pohodovější. Ta nejsilnější vzpomínka z onoho čtvrtka je ze čtvrté hodiny odpolední. Stáli jsme s Tomíkem, Pavlem a Filipem pod stříškou cílového domku a venku strašlivě lilo. Pochvalně jsme se vyjadřovali o všech bozích, kteří stáli při nás a vlastními zády drželi tu záplavu, dokud všechny děti a psi neodešli. Jímala nás hrůza při představě, kdyby k tomu protržení oblohy došlo o hodinku dříve… Ale v tu chvíli nám to už bylo celkem jedno, že leje. Sice bylo potřeba zahladit všechny stopy po Technoplanetě, na vzdálenější stanoviště vyrazil Petr mimo jiné i proto, aby si utužil vojenský výcvik v nepříznivých podmínkách. Skláněli jsme se nad mapou a odškrtávali, kde jsme byli a kde je určitě uklizeno a kde ani nic nebylo. Fajn, máme sbaleno, ještě pár papírků po zemi a i my odcházíme. Díky zapomenuté bundě nezmokla bedna s papíry, díky zapomenutému deštníku jsme nezmokli tolik ani my.

Chvíli po páté jsme dorazili do Kapsy – sušili se, poklízeli věci, objednali večeři a hlavně si sdělovali dojmy, zážitky, příhody. Během celého finále jsme se nesešli všichni na jednom místě, takže až teprve v tuto chvíli jsme jeden přes druhého líčili, čeho jsme byli svědky. Do řeči se všem mísila značná dávka euforie, po několika měsících Technoplaneta skončila a máme pocit, že to proběhlo nejen k naší spokojenosti.

Takže čeho jsme si všimli (budeme jen rádi, jestli sem přibudou postřehy i od dalších – účastníků i doprovodu):

Od školy Karla Čapka v Kodaňské ulici, kde přespalo 9 týmů ze vzdálenějších koutů, vyrazila dolu k tramvaji skupina obtěžkaná bágly, spacáky, karimatkami a posílená ještě o místní soutěžící. U tramvaje se domlouvalo, jak se kde při přestupech sejdeme a kdo z dospěláků s kým pojede, protože podle odhadu nemístních, se do jedné dvaadvacítky nevejdeme. Vešli jsme se a v pohodě, unavenější jedinci si i sedli. Ta samá situace se opakovala u přestupu v Hostivaři. Do toho autobusu se nemůžeme vejít! Místní vědí své, zvláště o kloubovém ikarusu – vešli jsme.

Po vystoupení z autobusu u prodejny stromokáceče Lidla se do čela davu postavili Povětroňové a vyrazili ostrým krokem. Ostatní se přidali, jen hlouček doprovázejících dospěláků zůstal daleko vzadu. Já jsem nedůvěřovala přírodě jako takové a pro jistotu se přes mobil dvakrát dotazovala Tomíka, jestli jdeme správně, když ta cesta není asfaltová, ale částečně štěrkovaná. Na shromaždiště však dorazili všichni, bouřlivě vítáni oběma psy.

Místo start bylo jen pár kroků dolu přes louku. Zahájení mělo být v deset hodin, ale čekalo se na výpravu náchodských. Ti nakonec dorazili chvilku po zahájení, takže jen pokyny kam nechodit a nešlapat se jim zopakovaly.

První šifru dostali soutěžící hned po zahájení spolu s mapou prostoru hry. Všichni se pustili do zkoumání smajlíků, mapu odložili na později. Znervoznělí orgové po chvíli začali pokřikovat na soutěžící, aby si prostudovali mapu. A hle, první týmy vyráží na severozápad k okraji lese a další za nimi. Jeden tým si zřejmě popletl světové strány a mizí dole v lese. Naštěstí má dobrý sluch a reaguje na volání orgů a vrací se. Na místě, které bylo na mapě označené smajlíkem, byly na stromech připevněné obrázky s příslušnými písmenky. Stačilo jen chvíli pobíhat a zapisovat. Na tuhle šifru si postěžovali jen Škrkny, protože byly jen dvě, takže se naběhaly víc než dost. Musíme příští rok výrazněji popsat týmy, takhle nevíme, který tým se odmítl zvedat, protože už to měl skoro celé vyluštěné. Je mi záhadou, jak to zvládli a jestli to opravdu doluštili až do konce bez pobíhání po lesíku. A ještě jeden tým: Org: "podívali jste se na mapu?" Tým: "Ano, je tam smajlík." (a seděli dál).

Druhá šifra přinesla pro orgy i přihlížející další pobavení: Jeden ze slovenských týmů správně rozluštil, že se jedná o morseovku, ale tu neměli a neuměli. Nešťastně postávali u cílové boudy a marně vzpomínali, jak že ty tečky a čárky jsou. Později vešlo ve známost, že tento tým cestou na finále si dělal legrácky z ostatních týmů, že mají s sebou morseovku, když nebyla přímo uvedena k věcem, které mají mít.

Pro orgy po druhé šifře nastal cvrkot – každému se vydávali tři šifry 3A, 3B, 3C, bohužel řada soutěžících nepochopila, že MUSÍ vyřešit všechny tři větve. Většina týmů se držela kolem cílového domku, kde se vydávaly nápovědy – asi aby to neměli daleko pro pomocné slovo.

Hvězdou finále se stal soutěžící, který orgům vysvětloval, proč v 3B je předposlední obrázek Česká republika: "Ta zeď je Hladová zeď, co už je zbouraná, a ta věž je Petřínská rozhledna." Spojené státy byly kvůli pochodni zaměňovány s Řeckem, asi největším oříškem bylo Slovensko – hrad a blesky nad horami u soutěžících neodbytně vnucovaly představu hraběte Drákuly a ti se dostávali přes Transylvánii do Rumunska. Pro nápovědu si přišlo 16 týmu a 5 si vyzvedlo i odpověď. Snad všichni odcházeli od orgů otráveně, že tohle věděli. Někteří využili dokonalé techniky a připojovali se přes mobil na wikipedii. Ostatní bojovali s tím, že nedokázali logicky porovnávat a odhadovat.

Celý průběh finále byl ze strany nezúčastněné veřejnosti narušen jen jednou, kdy uklízecí pán chtěl kydat vidlemi připravené šifry a byl zcela nepřístupný jakémukoliv vysvětlování a slibování. A ještě jedno narušení bych měla zmínit – kolem hlavního stanoviště (které bylo zároveň i cílem) projel jezdec na koni. Nejvíce byli pohoršeni psi, kteří zuřivým štěkotem toho "obrovského psa" hnali pryč.

Po jedné hodině odpolední začalo poprchávat, a tak všichni nesoutěžící sbírali batohy, bágly a ruksaky a odnášeli je pod stříšku domečku. Po skončení akce měli soutěžící další hlavolam, kde mám své věci. Dětem však deštík nijak nevadil a luštění pod několika deštníky bylo zajímavější.

Ve čtvrt na tři jsme znali vítěze – po roční přestávce opět vyhrála Voděradská. Odněkud se vynořil pomocný org Michal a spokojeně svůj tým poplácával po zádech. Všech šest postávalo krok od cíle a očekávali zájem médií a požadavky na autogramy. V první řadě se dočkali mého nátlaku, aby sepsali článek do novin Prahy 10. No, to jsem zvědavá.

Před druhou do prostoru cíle dorazil ten tým s nejdelším jménem. Už věděli, že nemohou být první, ale sázeli na to, že zas tak tolik týmů v patách nemají a brali si nápovědy a řešení, jak jen jim to časový limit umožňoval. Budou mi chybět na všech soutěžích a turnajích, kde jsme se dva roky potkávali. Jejich způsob hry je přivedl jako druhé do cíle a zajistil jim celkově třetí místo.

Strávila jsem celou hru na plácku kolem cíle. Byly i volnější chvíle, kdy jsem si povídala s ostatními doprovody, ale na další nebyl čas. S Janou z Pardubic a s Eliškou ze Skutče jsme si jen řekli ahoj, s Martinou z Bratislavy a Zdenou z Čermné padlo víc slov jen díky společné cestě z Vršovic do Hostivaře. S Věrkou z Lobkovičáku se vídáme častěji, takže bude příležitost si dopovědět jindy, u ostatních snad za rok…

Skvělé zážitky byly na stanovišti 4B, kde Pavel předváděl světelný meč. Hned večer jsem viděla videonahrávky s diskusemi dětí o kondenzátorech, o snaze zapisovat si blikání a hledat v tom morseovku. Taky byl tým, který sepsul svého člena, že hned na začátku máchnul hardšifrou – aby to nerozbil! Nezaujatý pozorovatel by byl zřejmě trochu v rozpacích, jak týmy zalézaly do houští a rozzářeně vylézaly na cestu.

Ája