Malá, mrštná myška nenacházela klidu, nemohla najít svou kamarádku. Kam jen se mohla ztratit? Rozhlížela se, očichávala chvíli to, chvíli ono, špičatý čumáček kmital sem a tam a vzpomínala, kde ji naposled viděla. Snad nahoře na severu, kde mají každý rok novou noru. Ta letošní ještě není vyhloubená, bez kamarádky o tom ani nepřemýšlí. Z loňské díry nic nezavanulo, myška tedy popoběhla ještě o další tři nory, podrbala se za levým ouškem a už byla vevnitř.
Svět se s ní zatočil, jako by propadla králičí norou, prolétla kolem překrásně barevných horkovzdušných montgolfiér i hejnem protivných much, o fous se vyhnula radaru mezi letadly, až cestováním utrmácená zahlédla cosi zdánlivě odolného. Přihopkala blíž a sotva k myší díře přičichla, zase se jí zvětšila tlapička, jako když ji nafoukne. „Asi bych s tím měla někam zajít,“ pomyslela si, „ale žiju s tím od narození, tak to asi nehoří,“ a proklouzla dovnitř.
Zkusila to očichat, maličko ohlodat, olíznout. Bylo to hranaté, strakaté, podivně okousané. Určitě okousanější, než jak to sama okousala. Bloumala okolo, podél okrajů, zkusila tím proběhnout jako bludištěm, ale neúspěšně. „Nedokážu to vyřešit,“ povzdychla si, „budu se muset nechat poddat.“
„Auuu! Hledám kámošku a ne nějaká čísla!“ Uvnitř se opravdu skrývalo čísel víc, než má člověk prstů na rukou. Rychle proběhla kolem jejich dlouhé řady a honem nejbližší dírou pryč.
Kde to je? V koutě se válí nedoskládané puzzle. Rychle se protáhla kolem krabice s koštětem, tady kamarádka nebude, obě se košťat bojí. Zahlédla řecký nápis, prošla kolem řady číslic a písmenek a odhopkala na jih kolem šedé výtahové šachty. A hned za šachtou je vyhlodaná díra do jakéhosi elektronického přístroje.
Uff, samá technika a tomu myška ale vůbec nerozumí. Zírala na to zařízení jako velké měkké I a pak raději popoběhla kousek níže, kde to voní historií. Z téhle myší díry staré časy úplně čiší, ale ona raději zamířila do jedné z dalších děr, o které se domnívala, že vede někam do města.
Co to zase je? Myška si myslela, že se dostane do čtvrti známého velkoměsta, ale tady to vypadá divně. Válí se tu miliardy a miliardy dolarů! Směrem na východ zahlédla malý hříbek, lepší takové jídlo než žádné, ale když chtěla ochutnat, měl nějakou pálivou příchuť. To raději o hladu a rychle proběhla kolem malého kluka a tlouštíka k výtahu. Zakmitala špičatým čumáčkem na knoflíku s číslem dva a vyjela do druhého patra. Je tu správně? Vyhnula se americkému prezidentovi a rychle vklouzla hned do další myší díry.
„Tyjo, tady je věcí! Tady musí bydlet někdo významný!“ Myška rejdila čumáčkem sem a tam, ale stejně nestíhala. „Tady je snad vše od částiček až po celý vesmír. Tady by se dalo zabloudit! Hele, chladnička!“ Kdo ví, co je vevnitř? Myška má hlad, ale stesk po ztracené kamarádce je silnější. „Je tu někde výtah?“ Ano, myška už ho zahlédla, ještě přelezla přes nějakou zlatou medaili a starý časopis o slavných lidech, vyhnula se modelu planetky a skočila do výtahu. Prozkoumala popisy pater, zanotovala si: „… neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí“ a s úšklebkem stiskla jedno z tlačítek.
Tady je děr. Myška se rozhlédla a rozeběhla se k té červeně natřené. „Ta je ale divná, nikam nevede! Asi je porouchaná! A ta za ní je plná jakési droboulinké bosé havěti. Brrrr,“ rychle se jí vyhnula a šup raději do té další.
„Co zas to je?“ Myška má ráda jen tu ovčí vlnu, v té je teplíčko, ale tady jsou tak jiné vlny, až ji z toho mrazí. Zapátrala kolem sebe a o kousek dál spatřila cestu ke zvířátku.
Prolezla dírou a jupí! Našla kámošku, ale bylo to na poslední chvíli, vysloveně o fous. Přijít o chvilku později, už by spolu nikdy nemohly vyrazit za dalším dobrodružstvím.
Tolik absurdních a podivných informací, kde jenom začít? Nejlépe na začátku, protože tahle šifra je dělaná tak, abyste pokud možno nemohli přesně poznat, kde se myška zrovna pohybuje a jaké věci to nachází a očuchává, aniž byste k nim došli od samého začátku. Nicméně když si celý příběh, celé dobrodružství přečtete, asi vám bude připadat celé prostředí velmi podivné, jako by se s každou myší dírou myška přesunula do jiného vesmíru, jako by to ani nebyla normální myška a nepohybovala se ve skutečném světě. Ale přesto tolik zdánlivě obyčejných a každodenních věcí, jako lednička, starý časopis nebo koště.
Dříve či později určitě dostanete nápad, že ona myšička opravdu není biologická, ale že to je jen antropomorfní (tedy spíše myšomorfní) personifikace myši počítačové či jejího kurzoru na obrazovce. Narážek je v šifře celá řada, od špičatého čumáčku (kurzor ve tvaru šipky) po nafukující se tlapičku u myší díry (změna kurzoru při ukázání na odkaz). Hlavně byste ale měli na začátku příběhu poznat, že se nacházíte kde jinde, než na stránkách Technoplanety na zadání této šifry a nory na severu jsou odkazy na přechozí ročníky Technoplanety. A ten letošní skutečně není vykopaný, místo myší díry (odkazu) je jen tučným písmem napsáno 2017.
V ten okamžik, kdy odhalíte podstatu, se celé tajemství začne otevírat. Tak honem do roku 2013, kde prolétneme kolem několika šifer a hned za Zcestovalou šifrou je odkaz na Úkol 3-2 – Qazi Resistentní šifra. Nakoukneme dovnitř a necháme se poddat, tj. klikneme vespod na odkaz řešení. To se ukáže a za dlouhou řadou čísel je odkaz na článek o šestnáctkové soustavě na Wikipedii.
Určitě jsme správně, nedoskládané puzzle je logo Wikipedie v rohu stránky a dokonce je tu i ono koště jako ikonka v boxu (krabici) informující o to, že článek potřebuje úpravy. Každý odstavec zadání šifry popisuje jednu stránku a snaží se jí popsat pěkně odshora až dolů k dalšímu odkazu, kterým odejdete pryč. Přibližně platí, že každý odstavec z Wikipedie je shrnut do jedné věty, někdy ovšem poposkočíme rychleji, když je cíl vidět. Každopádně se snažíme z odstavce zmínit nějaký zcela konkrétní detail, který vás ujistí o správnosti cesty, ale zároveň se snažíme, aby nebylo zcela jasně poznat, kde se nacházíme, když nesledujeme cestu a příběh od začátku vyprávění.
V prvním odstavci najdeme řecký nápis, ve druhém řadu čísel a písmen, až odhopkáme směrem na jih, tj. dolů po stránce k šedé výtahové šachtě. Co to propána je? Zde opět musí zapracovat důvtip, ale kus níž v řadě delších stránek na Wikipedii je vždy box s navigací po stránce, ve kterém jsou odkazy, které srolují stránku na patřičnou kapitolu. Tentokrát se mu vyhneme a hned za ním najdeme odkaz směřující do počítače.
Na další stránce je stručně zmíněn obsah první části článku a za výtahovou šachtou vede myší zdánlivě do města, ale projekt Manhattan městem opravdu není. Opět mineme řadu detailů v prvních třech odstavcích a už víme, jak cestovat výtahem. Stiskneme tedy tlačítko druhého patra, což nás přenese kus níž ve stránce na kapitolu „poradní výbor pro uran“, ve které hned za zmínkou o prezidentu Rooseveltovi objevíme odkaz na Einsteina.
Opět několik detailů vč. ledničky z prvních odstavců a zase výtah. Myška si prozpěvuje písničku z jedné pohádky, kde se zpívá o statistice. Proto z mnoha odkazů následujeme ten na kapitolu 2.5 „Boseho-Einsteinova statistika“, ve které snadno najdeme červenou myší díru (odkaz na neexistující článek o identických částicích) a za ní prolezeme k Erwinu Schrödingerovi, kde už rychle zahlédneme zvířátko, kterým samozřejmě je proslulá Schrödingerova kočka. Ve většině šifer uznáváme různé formy a varianty odpovědí, ale u této šifry neuznáváme heslo „kočka“ a to ze dvou důvodů. Jednak abychom zabránili náhodnému uhodnutí bez vyřešení a hlavně proto, že takové heslo není logické. Představte si, že by se vás někdo zeptal, kdo je tvůj nejlepší kamarád. Přeci byste mu neodpověděli „člověk“.