Úkol 5-2 – Myška

Malá, mrštná myška nenacházela klidu, nemohla najít svou kamarádku. Kam jen se mohla ztratit? Rozhlížela se, očichávala chvíli to, chvíli ono, špičatý čumáček kmital sem a tam a vzpomínala, kde ji naposled viděla. Snad nahoře na severu, kde mají každý rok novou noru. Ta letošní ještě není vyhloubená, bez kamarádky o tom ani nepřemýšlí. Z loňské díry nic nezavanulo, myška tedy popoběhla ještě o další tři nory, podrbala se za levým ouškem a už byla vevnitř.

Svět se s ní zatočil, jako by propadla králičí norou, prolétla kolem překrásně barevných horkovzdušných montgolfiér i hejnem protivných much, o fous se vyhnula radaru mezi letadly, až cestováním utrmácená zahlédla cosi zdánlivě odolného. Přihopkala blíž a sotva k myší díře přičichla, zase se jí zvětšila tlapička, jako když ji nafoukne. „Asi bych s tím měla někam zajít,“ pomyslela si, „ale žiju s tím od narození, tak to asi nehoří,“ a proklouzla dovnitř.

Zkusila to očichat, maličko ohlodat, olíznout. Bylo to hranaté, strakaté, podivně okousané. Určitě okousanější, než jak to sama okousala. Bloumala okolo, podél okrajů, zkusila tím proběhnout jako bludištěm, ale neúspěšně. „Nedokážu to vyřešit,“ povzdychla si, „budu se muset nechat poddat.“

„Auuu! Hledám kámošku a ne nějaká čísla!“ Uvnitř se opravdu skrývalo čísel víc, než má člověk prstů na rukou. Rychle proběhla kolem jejich dlouhé řady a honem nejbližší dírou pryč.

Kde to je? V koutě se válí nedoskládané puzzle. Rychle se protáhla kolem krabice s koštětem, tady kamarádka nebude, obě se košťat bojí. Zahlédla řecký nápis, prošla kolem řady číslic a písmenek a odhopkala na jih kolem šedé výtahové šachty. A hned za šachtou je vyhlodaná díra do jakéhosi elektronického přístroje.

Uff, samá technika a tomu myška ale vůbec nerozumí. Zírala na to zařízení jako velké měkké I a pak raději popoběhla kousek níže, kde to voní historií. Z téhle myší díry staré časy úplně čiší, ale ona raději zamířila do jedné z dalších děr, o které se domnívala, že vede někam do města.

Co to zase je? Myška si myslela, že se dostane do čtvrti známého velkoměsta, ale tady to vypadá divně. Válí se tu miliardy a miliardy dolarů! Směrem na východ zahlédla malý hříbek, lepší takové jídlo než žádné, ale když chtěla ochutnat, měl nějakou pálivou příchuť. To raději o hladu a rychle proběhla kolem malého kluka a tlouštíka k výtahu. Zakmitala špičatým čumáčkem na knoflíku s číslem dva a vyjela do druhého patra. Je tu správně? Vyhnula se americkému prezidentovi a rychle vklouzla hned do další myší díry.

„Tyjo, tady je věcí! Tady musí bydlet někdo významný!“ Myška rejdila čumáčkem sem a tam, ale stejně nestíhala. „Tady je snad vše od částiček až po celý vesmír. Tady by se dalo zabloudit! Hele, chladnička!“ Kdo ví, co je vevnitř? Myška má hlad, ale stesk po ztracené kamarádce je silnější. „Je tu někde výtah?“ Ano, myška už ho zahlédla, ještě přelezla přes nějakou zlatou medaili a starý časopis o slavných lidech, vyhnula se modelu planetky a skočila do výtahu. Prozkoumala popisy pater, zanotovala si: „… neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí“ a s úšklebkem stiskla jedno z tlačítek.

Tady je děr. Myška se rozhlédla a rozeběhla se k té červeně natřené. „Ta je ale divná, nikam nevede! Asi je porouchaná! A ta za ní je plná jakési droboulinké bosé havěti. Brrrr,“ rychle se jí vyhnula a šup raději do té další.

„Co zas to je?“ Myška má ráda jen tu ovčí vlnu, v té je teplíčko, ale tady jsou tak jiné vlny, až ji z toho mrazí. Zapátrala kolem sebe a o kousek dál spatřila cestu ke zvířátku.

Prolezla dírou a jupí! Našla kámošku, ale bylo to na poslední chvíli, vysloveně o fous. Přijít o chvilku později, už by spolu nikdy nemohly vyrazit za dalším dobrodružstvím.