„Po chvilce vogonské poezie vítáme u nás ve studiu doktora Jonese. Víme o vás, že jste se nedávno vrátil z expedice na dosud nezmapovaná území. Mohl byste našim posluchačům přiblížit, co jste objevili?“
„Dobrý večer. Tentokrát jsme navštívili nesmírně zajímavý kmen divokých domorodců. Žijí zcela izolováni od zbytku civilizace, proto je nesmírně obtížné se s nimi domluvit. I početní systém mají velmi odlišný. Náš týmový lingvista nad tím bádal celé noci, než zjistil, jak přesně sestavují z cifer čísla. Představte si, že oni…“
„Povězte raději, jak jste utíkali.“
„Nepřerušujte mne prosím! Vše se brzy dozvíte. V jejich chrámu jsme objevili nějaké zlaté sošky, což nás nijak nepřekvapilo, ale především kamennou tabuli se záhadným, dosud nerozluštěným nápisem. Dovolte mi citovat.“
„Však citujte, jsem si jistý, že to bude posluchače zajímat,“ znuděně protáhl moderátor.
„Kapall un duall duallkap all,
tirallkap dualldu tirall kapalldu tirall,
duall all,
tirallkap kapall tiralltir tirall duall tirall tirallun allkap tirallkap.“
„Budiž tedy, děkujeme doktoru…“
„Ale tím výprava neskončila!“ přerušil Jones moderátora. „Tu kamennou desku jsme si pochopitelně vzali sebou, protože je jistě důležité, aby byla rozluštěna. Ovšem ze záhadného důvodu se to nelíbilo domorodcům. Naštěstí jsme je brzy setřásli.“
„Jak?“
„Oni jsou děsně krátkonozí a panděratí. Aby nevláčeli svůj pupek po zemi, vždy si ho rukou musí podpírat. A tak všechno dělají jen jednou rukou, dokonce i když počítají na prstech.“
„Zajímavé. Takže teď už konečně,“ zamračil se moderátor na archeologa, „končíme náš rozhovor s doktorem Jonesem“ a vesele dodal, „a je čas na reklamu!“